Studenti se speciálními potřebami na MFF

Několik příběhů

Příběh s angličtinou

Jedno odpoledne koncem září mi volá dosti nešťastný student. Má hotové bakalářské státnice, obhájenou bakalářskou práci. K zisku titulu Bc. mu chybí jedině zkouška z angličtiny. Už se pokusil ji skládat několikrát, první tři pokusy se nevyvedly, takže si ji zapsal znova a znova šel třikrát ke zkoušce. A teď se mu nepovedl ani ten šestý, úplně poslední možný pokus. Tak mi tedy volá, že má specifickou poruchu učení a jestli by se tedy s tím nedalo "něco dělat". Překvapilo mne to, protože jméno tohoto studenta jsem v tu chvíli slyšel poprvé. Nikdy dřív mne nekontaktoval. Nicméně jsem mu slíbil, že promluvím s kolegy z katedry jazyků a zjistím, co se dá dělat.

Druhý den dopoledne volám vedoucí katedry jazyků. Dozvídám se od ní, že o tomto studentu katedra celou dobu ví, a že ho mnohokrát upozorňovali, že se svojí dyslexií-dysgrafií nemůže skládat zkoušku normálním způsobem, a že jestli chce uspět, musí si jít zařídit potřebné formality (funkční diagnostiku a status studenta se speciálními potřebami) a na jejich základě mu nejen zkoušku, ale i výuku upraví. Nabízeli mu individuální konzultace a výuku upraveným způsobem, kde se víc pracuje s ústní složkou jazyka a méně s písemnou. Skoro na žádnou nedorazil. Formality si nezařídil a stále se snažil absolvovat neupravenou zkoušku. A jak už víme, neúspěšně.

Takže se nedalo nic dělat a svět tak přišel o jednoho bakaláře. A to vše jen kvůli tomu, že podcenil svoji dyslexii-dysgrafii, nevyslyšel dobré rady a fatálně zanedbal to, že se to mělo řešit včas. Můžeme se jen domnívat, proč to tak bylo. Nicméně docela častým případem bývá jakýsi pocit, že "na střední jsem to přece zvládal i bez papírů, takže na vysoké to zvládnu taky". Omyl. Studium na vysoké je o hodně náročnější, množství a hloubka informací je podstatně jiná, požadovaná úroveň preciznosti je velmi vysoká a to i v angličtině. Naopak, u odborných předmětů bývá vyšší tolerance k běžným překlepům (v hladkém textu, nikoli ve vzorcích) než ve výuce jazyků, a tak se z angličtiny pro dyslektiky-dysgrafiky stává past.

K tomu také často přispívá jakási hrdost a odmítání reality, možná je to pocit, který v člověku pěstovali od dětství, totiž že "ty přece nejsi žádnej postiženej, tak to koukej zvládnout normálně". Strach ze stigmatu. Jak vidno z příběhu, může to vést ke špatným koncům. Prvním krokem k nápravě čehokoli je vždy pravdivé přijetí reality. Říci si "mám dysgrafii, OK, hned tak se to nezmění, tak s tím pojďme něco dělat". Pokud se k tomu stavíte takhle, je to dobrá zpráva a můžeme spolu najít cestu, jak studiem projít úspěšně. Tady je důležité říci, že informace o "handicapu", tj. o speciálních potřebách specifikovaných ve funkční diagnostice, je důvěrná: v SISu vidět není, je vidět jen v databázi Student, k níž má přístup pouze studijní oddělení, a učitelé se ji dozvědí jen na základě toho, že je (podle naší dohody) vy sami nebo my o tom informujeme. Informace se nikam dál nepropisuje, ukončením studia nebo ukončením diagnózy je "uzavřená", takže se nemůže dostat třeba k vašemu budoucímu zaměstnavateli.

Příběh s přepisovacím softwarem

Studenti s omezením sluchu jsou na matfyzu vzácní. Snad to souvisí s tím, že pro lidi používající znakový jazyk je matematika (a další vědy na ní založené) obtížně přístupná, protože znakový jazyk obsahuje jen jistou omezenou úroveň matematického pojmosloví, což je ale asi zase dáno tím, že to nikdy žádný neslyšící nejspíš nepotřeboval - cítím v tom takový začarovaný kruh.

Ale ne každé sluchové postižení znamená stoprocentní ztrátu sluchu. Kontaktoval mne nový student informatiky, že má jistou úroveň nedoslýchavosti, a potřeboval by textový přepis přednášek, na které chodí. A hned sám navrhl, jak by to mohlo fungovat: existuje firma Newton Tech, a jedním z jejích produktů je software, který zvukovou nahrávku mluveného slova přepíše do textového souboru. Začali jsme se o to více zajímat (do té doby to nebylo potřeba, protože nedoslýchaví studenti se na naší fakultě nevyskytovali) a ukázalo se, že Newton Tech dokáže přepsat jednak zvukovou stopu videa do formy titulků, které se pak dají k videu přiložit, a jednak vzít prostou audio nahrávku a vyrobit z ní textový soubor, oboje za pár minut a za velmi rozumnou cenu. Výsledkem je, že u několika sérií informatických přednášek, přístupných ve videoarchivu fakulty, má dnes kdokoli možnost zapnout si titulky.

Nebylo ovšem všechno tak hladké, jak se zpočátku zdálo. Software od Newtonu je adaptovaný na běžný jazyk, používá se třeba pro záznamy právních a úředních jednání apod. Zkuste si ale poslechnout některou přednášku na matfyzu - téměř každá bude prošpikována zkratkami, vzorci, symboly, písmenky, a s tím se software ve svém základním nastavení vypořádat neumí. Takže náš milý student, se kterým to všechno začalo, se sám pustil do bakalářské práce, jehož cílem je adaptovat software na rozpoznávání mluvené řeči také na specializované projevy.

Tento příběh vnímám jako jeden z nejhezčích příkladů toho, jak se z "handicapu" může stát výhoda, kdy student díky své vlastí zkušenosti s "postižením" (a taky díky svým schopnostem) zásadně přispěje k vytvoření něčeho užitečného i pro ostatní.

Příběh s velkými papíry

Sešli jsme se před začátkem semestru: já jako kontaktní osoba, slabozraký čerstvě nastoupivší student a jeho otec. Probrali jsme všechny aspekty jeho studia, které nás napadly. Jak to dělal na střední, jaké technické pomůcky má a jaké ještě potřebuje. Jak se mu musí zvětšit písmo, aby je přečetl. Kdo a jak mu pomůže s orientací a pohybem po fakultě. Atakdále.

Nastal semestr a student shodou okolností navštěvoval předmět, který jsem já sám přednášel, takže jsem jej mohl sledovat, kromě toho jsem vše průběžně konzultoval s jeho cvičící. Přišly průběžné zápočtové písemky, dostal je od nás nazvětšované na domluvenou velikost písma, a vytištěné na obrovských papírech, aby mohl psát tlustou fixou a velikým písmem, které sám po sobě přečte. Muselo se tam vejít násobení matic. Papíry A3 jsme mu slepovali do jedné dlouhatánské role, aby neztratil jejich pořadí. Výsledek ovšem žalostný, na obrovských arších bylo jen pár nesouvislých útržků nějakého postupu. Cvičící mu nabízela extra konzultace. Nepřišel. Další zápočtové písemky, další fiasko. Ke zkoušce se vůbec nedostal, všechny pokusy o získání zápočtu dopadly špatně. Zpětně se ukázalo, že se vlastně od začátku v našem předmětu, a patrně i v jiných, ztratil, a styděl se přijít, zeptat, zvednout ruku.

Takže na fakultě hned po prvním semestru skončil. Co to ukazuje? Takových studentů je spousta, dříve či později zjistí, že to je nad jejich síly a odpadnou. Náš student byl ale v jistém smyslu "více vidět" - zrakové postižení na něm bylo zřejmě viditelné, učitelé o něm byli zevrubně informováni, takže se nejen v našem předmětu o něj zajímali, vycházeli mu vstříc ve věcech, na které měl podle funkční diagnostiky nárok. A přes to všechno dopadl špatně. Pokud student nepřijme za svůj původní latinský význam slova studium (=zaujetí), není mu pomoci, i kdybychom mu dláždili cestu studiem zlatými cihlami.

Příběh odvahy

Vážený pane doktore,

obracím se na vás s důvěrou jakožto na kontaktní osobu studentů se speciálními potřebami, na základě rozhovoru se spolužákem YY.

Už podruhé prožívám jakési podivné vyhoření. Loni přišlo podstatně dříve v semestru, ale nějak se mi podařilo projít dál a restartovat se, sebrat síly a vlastně dojít až sem, kdy zápočty mám již jakžtakž posbírané, ale svým způsobem si neumím představit, že budu dělat zkoušky.

Protože jsem začala zkoušky odkládat už v zimním semestru, objednala jsem se k psychiatrovi a absolvovala s ním asi 3h rozhovor, načež jsem diagnózu nedostala, ale doporučení na psychoterapii ano, s tím, že nejsem až tak akutní, abych mohla počítat s častým sezením. Řekl mi, že trpím inteligencí a nízkým sebevědomím a že jsem typický případ pro psychoterapeuta.

Tak jsem se sebrala, oddechla si, že nejsem nemocná a že stačí bojovat, načež jsem první měsíc semestru proležela s angínou. A pak doháněla a pak postupně začala zase pochybovat, až do momentálního stavu, kdy hraju ping pong sama se sebou od "zatni zuby, protože to není tím, že na to nemáš, ale protože jseš sebelitující posera" přes "v každé další neúspěšně absolvované zkoušce vidíš v zrcadle trosku a jenom přetěžuješ blízké i systém" až do "vybrala jsem si špatně, nezapadám, přestože kamarády mám a učím se s nimi, často to k ničemu není, jsem tak vystresovaná, že si z učení skoro nic nepamatuju, neumím se na sebe spolehnout a už mě to ani nebaví - kašlu na to".

Já jsem do toho relativně pyšná, a co vám budu, asi znáte prototyp matfyzáka. Už jsem byla přesvědčená, že prostě zkusím dělat, co půjde, a pak přeruším, protože pokud doteď nejsem blázen, po tomhle zkouškovém budu. Ale co takový rozhovor s rodiči; přece to nebudu řešit "papírem na hlavu", protože budoucí zaměstnavatelé a, znáte to, stigma.

Mně známkování nevyhovovalo už na gymplu a z matury mi vypadaly skoro všechny vlasy. Zkoušky jsou totál brutál a tak nějak spiráluju do absolutního prázdna z neklidu a neschopnosti se vydat tím či oním směrem. Začíná to připomínat absurdní drama.

Já vlastně nevím, co specificky žádám od vás. Možná jen rozhovor s někým, kdo má zkušenosti s "problematickými". Nemám diagnózu, nejsem dis, nejsem nijak zdravotně postižená, nejsem tedy asi někdo, kdo má potřeby speciální. Ale potřebuju pomoct, pokud si mám v tomto stavu plnit své studijní povinnosti. Potřebuju individuál, a možná ani s ním se nikam neposunu. Možná bych se opravdu měla věnovat něčemu jinému, i když mě to velice rmoutí, jsem schopna to přijmout. Jen už mě nebaví být velkým zklamáním svého okolí a působit zmateně nebo nekompetentně.

Napadají vás nějaké možnosti? Pomoc, či jiné povolané osoby, které by pomoc mohly poskytnout?

Se srdečným pozdravem a díky

studentka XX

----------------------------------------------------------------------

Dobrý den, XX,

to je dobře, že jste se ozvala. Rozumím Vám a určitě se to dá řešit. Děkuju za otevřenost, bez ní by to nešlo.

Tak především - člověk nepotřebuje tzv. papíry na hlavu, aby dostal status studenta se spec. potřebami. Nemoci přicházejí a odcházejí, a ty psychické (ať už jim řekneme nemoci nebo "jen" obtíže) jsou záludné v tom, že nejsou vidět. Je normální, že někdo prožívá horší období a pak zase lepší, a dokud trvá to horší, může dostat úlevy jako student s SP, a pak je zase třeba jednou potřebovat nebude. Dokonce není potřeba ani žádná oficiální diagnóza od psychiatra/psychologa, vše se dá řešit s našimi diagnostiky.

Navíc je to diskrétní - je to zařízeno tak, že se informace o spec. potřebách z databáze nikam nepropisují, takže ani případný budoucí zaměstnavatel atd. nemusí nic vědět. Ani rodiče.

Takže hlavu vzhůru a pojďme do toho. Postup bude následující: ........

Držím palce,

Mgr. Lukáš Krump, Ph.D.

Studentka krátce nato absolvovala funkční diagnostiku, dostala individuální studijní plán, tedy si rozložila ročník na dva roky. Zklidnila se, rozmyslela se, které předměty skládat v aktuálním semestru a které napřesrok, a krátce na to úspěšně složila první zkoušku. Stačil docela malý, ale vlastně velice odvážný krok - svěřit se a napsat e-mail.