PENÍZE

Jeden yuan (neboli renminbi, RMB, čínský znak pro yuan vypadá jako nadtržené písmeno pí) se dělí na 10 jiao. Yuany jsou s Maem, jiao bez Maa. Všechny peníze jsou bankovky, velmi řídce lze potkat i nově zavedené mince. V praxi se na jiao moc nehraje. Jeden yuan byl letos zhruba 2,50 Kč (2008).
Peníze jsme vybírali v bankomatech. Limit na jeden výběr je 2000Y, všechny bankomaty mluvily anglicky. Přímo kartou jsme platit radši nezkoušeli. Směnárny jsou jen na letišti a možná hlavním pekingském nádraží. Slyšeli jsme, že měnit peníze lze pouze v Bank of China, a že to není snadné, takže kartu doporučujem.
Ceny jsou zhruba stejné nebo nižší než u nás. Jídlo je znatelně levnější, ubytování o něco levnější, doprava srovnatelná. Řádově: voda 2-3Y/0.5l, kokakola 3-6Y/0.5l, oběd v jídelně na ulici 10-25Y, v lepší hospodě od 50Y, dvojlůžák v levném ale čistém hotelu u nádraží 80-150Y, 100km dálkovým autobusem 30-40Y, vlak (hardsleeper) o něco málo méně. Jediná věc, co se v Číně pekelně prodraží, jsou vstupy do památek. Průměrná památka stojí 20-60Y, top památka třeba 100-150Y. Na vstupné padla snad třetina našeho rozpočtu. Vstupné se platí prakticky všude, kde je ho možné vybírat. Kam chodí místní, tam je typicky dost nízké - např. do parku bývá tak 2-5Y.
Za 18 dní jsme utratili ve dvou rovných 9000Y.

V Hong Kongu se platí HK dolary, jejich kurz je shodou okolností zhruba 1:1 s yuanem. Když se jde do Hong Kongu pěšky přes hranici v Shenzhenu, tak je nejlepší použít služeb směnárny na HK straně a tak se zbavit zbylých yuanů a zároveň získat dolary na metro. V HK je znatelně dráž, ceny se blíží úrovni západní Evropy (kvalita služeb ovšem také).

DOPRAVA

Funguje v Číně celkem dobře (kvantita i kvalita), vždycky jsme sehnali lístky kam jsme potřebovali; těžko říct, jakou roli hraje, že jsme tam byli v září, když není sezóna. Je dobré se starat zavčasu, na dlouhé trasy aspoň den předem.
Spací vlaky jsou podobné jako v Rusku (hard sleeper = plackarta = open space lehátka, soft sleeper = kupé = lůžka), akorát některé detaily nemají tak dobře vychytané jako Rusové. Vlaky jsou různých kvalit, ty nejlepší (Z) jsou na evropské úrovni (ne-li lepší - televize u každé postele, to jsem ještě neviděl), ty nejhorší (číslo bez písmena) jsou jako horší ruské. Sedací vlak jsme zkusili jen jednou: vlaky značené D jsou něco jako pendolina a jezdí fakt rychle: Guangzhou-Shenzhen 160km/60 minut, Peking-Šanghaj 1500km/10 hodin. Budují se další.
Autobusy jsou nejrůznější kvality, od vraků na místních linkách až po moderní spací autobusy na dálkových linkách. Klimatizace je standard. Skoro všechny města, i ta ne moc velká, mají několik autobusových nádraží, zpravidla pojmenovaná něco jako východní, západní, severní, jižní, centrální a long distance. S jistou pravděpodobností si lze tipnout a s podobnou pravděpodobností zjistit od domorodce, odkud to kam jede.
MHD funguje ve většině měst perfektně. Spoje jezdí po celém městě, linky jsou poměrně logicky vedené, intervaly velmi krátké (tak krátké, že nejsou potřeba jízdní řády - ve špičce třeba i po minutě). Platí se u řidiče nebo průvodčího, je potřeba mít přesnou částku, která se hází do kasičky; po městě je obvyklá cena 1Y. Skoro všichni domorodci mají pípací kartu, takže nástup celkem odsejpá. Na zastávkách visí pro každou linku seznam zastávek a někdy i mapa. Autobusy jsou dobře popsané. Pravda - všechny informace jsou často jen v čínských znacích, ale dá se. V řadě měst se začíná objevovat i transkripce. Jediná nepříjemnost jsou dopravní zácpy, ale snad s výjimkou Kantonu to nebylo tak zlé. Ve všech velkých městech budují metro a někde už ho mají i kus hotový (Peking, Kanton).
V cestopisech jsme četli, že se v autobusech kouří, plive a hážou odpadky po zemi i z okna. Zdá se, že se časy mění. Ve všech autobusech je zákaz kouření a pokud si náhodou někdo zapálí, průvodčí mu jde vynadat (a někdy se i setká s úspěchem).

JÍDLO

Čínské jídlo sestává z řady misek s různorodým obsahem, které stojí uprostřed stolu (v lepších podnicích na otočné desce) a stolovníci je sdíli. K tomu pak má každý svoji soukromou misku s rýží, do které nabírá dobroty z ostatních misek. Zpravidla se objednávají 1.5-2 misky na člověka. O soukromou rýži je třeba říct zvlášť ("mifan") - pokud si ji člověk explicitně neobjedná, tak nedostane. (Např. k nudlím se nejí.) Jedna z misek je obvykle polévka ("tang"), je jí vždycky velký kotel a jí se až na konec: poté, co člověk sní všechnu rýži, tak si místo ní naleje polívku; pevné součástky se z polívky vyjídají hůlkami a tekutina se pije (leda by člověk dostal lžíci, ale to se stane velmi zřídka).
Na každém rohu je pouliční jídelna. Zdálo se nám, že v nich jedí skoro všichni Číňani. Do kuchyně bývá vidět (někdy je přímo na ulici), mají tam skoro vžycky docela pořádek. V jídelnách se servírují jídla, která lze připravit do pěti minut (většinou to má host na stole i rychleji). Způsob úpravy je tedy smažení, dušení a rychlovývar. Jídla jsou obvykle směs jedné až tří ingrediencí. Buď čistá zelenina, nebo zelenina z vepřovým, případně se přidá vejce. Zeleninová miska stojí 5-10Y, zelenina s masem 10-15Y, polívka 5-15Y podle obsahu masa. Miska rýže 1-2Y. My většinou objednali pro dva jednu misku zeleninovou, jednu s masem a jednu polívku, a akorát jsme se toho najedli. Jiné maso než vepřové je spíše extravagance, maximálně tak kuře. Hodně se jedí vnitřnosti a někdy se to nepozná při objednávce. Objednává se různými způsoby. Většinou z tabule popsané čínskými znaky bez cen. Ale většinou se není problém vetřít do kuchyně a ukázat. Někdy lze obdržet i "anglické" menu, které obsahuje některé z pokrmů na tabuli, zřejmě ty, které Číňani považují za poživatelné pro cizince. Je dobré si před cestou vypsat znaky pro různé druhy masa, zeleniny a druhy přípravy.
Trochu problém je se snídaní. Číňani snídají nudle nebo rozvařenou rýži ("zhou") s nakládanou zeleninou. Ta rýžová kaše by byla dobrá, kdyby se osladila, ale není ani sladká, ani slaná, je to prostě neochucená rýže. Nejlepší variantou k snídani jsou knedlíčky vařené v páře, buď kynuté, nebo z nudlového těsta, plněné masem nebo zeleninou ("baozi", "jiaozi"). Vaří se v obrovských kulatých dřevěných pařácích, jsou to taková kola naskládaná na sobě - podle nich se dobře pozná, že tam knedlíčky mají. Pokud se neseženou knedlíčky, dá se koupit vařené vajce a nějaké placky, na čemž se dá přežít než přijde chuť na oběd. Ve velkých městech jsou supermarkety a v nich mají evropsky chutnající koláče.
Je dobré s sebou mít láhev na horkou vodu a dělat si v ní zelený čaj (pokud žádnou nemáte, dají se koupit čínské za pár yuanů). Všichni Číňani to tak dělají. Horkou vodu lze doplnit prakticky kdekoliv a obvykle zadarmo, všude mají termosky nebo várnice. Voda z vodovodu je bezbarvá a bez zápachu, ale radši jsme ji nepili. Stejně jako většina domorodců jsme kupovali vodu balenou. Na běžné ulici je prodejce co padesát metrů. (V obchodě stojí kolem 1Y, na ulici 2Y, v horách 3-5Y za půl litru). Limonády jsou asi dvakrát dražší, různého stupně pitelnosti. Pivo se prodává v 0,6l skleněných lahvích za cenu 5-10Y. Je řídké a slabé, ale pít se dá a u některých značek lze i říci, že je dobré.

NAKUPOVÁNÍ

Není-li cena nikde jednoznačně napsána, je třeba ji domluvit předem (zvlášť u nevratných věcí jako jídlo). Stačí ukázat na něco prstem a zeptat se "duoshao" [tuošao] - kolik, případně "duoshao qian" [tuošao čchien] - kolik peněz. Odpovědí bude číslovka a slovíčko "guai", což je hovorové jméno pro yuan. U ovoce se udává cena buď za půlkilo "yi jin", nebo jeden kus "yi ge". Pokud neporozumíte, ukáží vám to na prstech.
Čímž se dostáváme k počítání na prstech, které je zcela odlišné od našeho. Místo prostého počtu prstů Číňani modelují na prstech znaky pro jednotlivé číslovky. Například jedna je vztyčený ukazováček, dva ukazováček a prostředníček, tři ukazováček prostředníček prsteníček. Šest je palec a malíček, sedm palec a ukazováček, osm palec, ukazováček a prostředníček. Deset jsou zkřížené ukazováčky. Doporučuji mrknout na youtube, je tam několik videí na toto téma. Z toho plyne, že počítání na prstech po našemu vede k značným nedorozumněním, neboť české 2 je čínské 8 a tak podobně.
Smlouvat se doporučuje, ale ne tak do krve jako v zemích typu Indie. Neuškodí se ptát na slevy v hotelech - často dají, i když pro to není žádný očividný důvod.

UBYTOVÁNÍ

Pokud je v místě hostel, je to nejlepší volba - jsou zaměření na služby cizincům, takže třeba mluví anglicky a dokážou s lecčím poradit, půjčí vám kola a podobné služby.
Hotely jsou nejrůznějších druhů. My brali to nejlevnější, co se ještě nazývá hotel (tj. ne nějaké ubytovny), a kvalita byla v naprosté většině ucházející. Dvojlůžák s příslušenstvím v takovém hotelu stojí 80-200Y, podle místa. Pokoje jsou čisté a čistě povlečené. Sprcha většinou není sprchový kout, prostě je odtok v podlaze, takže po sprchování je povodeň v celé koupelně. Klimatizace je víceméně standard a dost se hodí. Double room znamená dvě postele, single room jedna v šíři dvou standardních, tj. pro dva lidi pokud jim nevadí společná peřina. Na cizince se v hotelu narazí velmi zřídka, čemuž odpovídá úroveň angličtiny personálu.
V recepci hotelu se nejdřív domluvíte na ceně (můžete chtít pokoj i ukázat). Potom vyplníte formuláře, případně je recepční bude vyplňovat za vás. Bude chtít vidět pasy a bude tam hledat jméno napsané čínsky (není tam, ani na vízu). Podle úrovně znalosti angličtiny vyplní přiměřeně náhodným způsobem formulář (někde jsme tak byli registrováni např. po jménem Praha 4). Vždy se vybírá deposit, takže se neděste, že po vás chtějí víc peněz než jste se domluvili. Na deposit dostanete potvrzenku, za kterou ráno dostanete peníze zpátky.
V horách, kde žijí lidi, se dá spát u lidí - kam se chodí hodně, tam provozují různé guesthousy a podobně. V klášterech bývají jednoduché ubytovny.

ČÍNŠTINA

Čím víc se naučíte čínsky, tím bude vaše cesta jednodušší a zábavnější. Naprosto nezbytné je naučit se správně číst čínskou transkripci (pinyin) - vůbec se nečte podle pravidel angličtiny!!! Česká transkripce je sice relativně věrná, ale bohužel není jednoznačná (a navíc se celkem logicky v Číně na žádných nápisech nevyskytuje). Užitečné odkazy: Než jsme odjeli, absolovovali jsme semestr čínštiny (5 lekcí oficiální čínské učebnice), vřele doporučujeme (konkrétně v Praze jazykovou školu Březinka). Sice se člověk nenaučí nic než základy základů, ale i to pomůže dost. Na příklad se naučíte rozpoznat jednotlivé komponenty neznámých znaků, takže umíte znaky rychle kopírovat (hodí se třeba při hledání v jízdním řádu nebo koupi jízdenek). Navíc je zábavné hledat v čínských nápisech znaky, které znáte - a není jich málo, tak každý druhý až třetí (bohužel, k porozumění to vůbec nepomůže, asi jako kdybyste uměli poznat předložky).
Problém naopak je, že spisovnou čínštinou skoro nikdo nemluví, jenom v televizi. I lidé mluvící stejným jazykem (třeba oficiální mandarínštinou) mají v různých regionech různou výslovnost, nemluvě o jiných dialektech, jako třeba kantonštině, která je mandarínštině podobná asi jako italština francouzštině. Spisovné mandarínštině naštěstí skoro všichni rozumí, a když ne, tak jsou ochotni si psát.
Slovníček jsme koupili hned v Pekingu. Současné čínsko-anglické slovníky jsou řazené podle výslovnosti, což je trochu hloupé, když člověk neumí znak přečíst. Hledá se v tom tak, že člověk tipne tzv. radikál (jedna z komponent znaku, je jich jenom něco přes stovku), najde seznam všech znaků které tento radikál obsahují (těch taky nebývá víc jak sto) a u něj objeví výslovnost. Celá věc je problematická v tom, jak poznat radikál, a taky je ještě finta, že některé znaky radikál vůbec nemají. Nejlepší je sedět u internetu a použít kreslítko (viz výše) :-)

MAPY

Pokud nějaké mapy existují, tak jsou zřejmě tajné. Někde se dají koupit omalovánky různého stupně věrnosti. V každém trochu větším městě pobíhají před nádražím babky s celkem pěknou mapou města za 5 yuanů (většinou jen v čínských znacích), rozhodně dobrá investice. Do hor typu Emeishan lze koupit takový komix, ze kterého se dá zhruba vyčíst jak se cesty větví - ale aspoň je aktuálnější než mapka v Lonely Planetu. Některá knihkupectví nabízí mapy provincií v dost velkých měřítcích, ale přišlo mi, že přidaná hodnota proti české mapě celé Číny byla jen v tom, že obsahovala čínské znaky.
Průvodce - jako obvykle, nelze než doporučit Lonely Planet. Existuje speciální Southwest China.

POČASÍ

V září je v Číně permanentně zamlženo, viditelnost bývá sotva pár kilometrů - ve městech i v přírodě. Prší zřídka, slunce je vidět taky zřídka. Bylo dost vedro, v Pekingu kolem 25-30, v Sečuánu až 35 (ale to byla údajně anomálie), v Kantonu kolem 30 (což je normální). Se smogem to nebylo tak zlé jak noviny vyhrožují, ale je fakt, že v Pekingu byly ještě restrikce kvůli paralympiádě.

CO S SEBOU

Při odbavení na letišti jsme udělali z obou batohů jeden a dohromady i s igelitem měly 11 kilo. (Plus příruční, samozřejmě, kde bylo asi 5 kilo papíru :-) ) V principu s sebou není potřeba skoro nic, v září je všude dost vedro, teplejší svršky jsme využili jen na vrcholku Emeishanu při čekání na východ slunce.
Oblečení - boty dvoje, sandále do města a tenisky do přírody (v přírodě se stejně většinou chodí po dlážděných cestičkách, pohorky rozhodně netřeba). Náhradního oblečení moc potřeba není, večer člověk vypere a ráno je to suché. Měli jsme s sebou tenkou hedvábnou spací vložku, kdyby nám někde postýlka nepřišla dostatečně čistá, ale vytáhli jsme ji jenom v klášteře na Emeishanu.
Lékárnička - lékárna je po jídelně a kadeřnictví tak asi třetím nejčastějším krámkem, takže počítám, že není problém sehnat cokoliv. Měli jsme s sebou náplasti, něco na tlumení bolesti, něco na střevní problémy, nějaká antibiotika a zhola zbytečný Malaron (do Yunnanu jsme nakonec nejeli a jinde je rozhodně na nic). Nepoužili jsme nic, naštěstí. Střevní potíže jsme neměli, Číňani se zdají být relativně čistotný národ. Taky se není třeba zásobit toaletním papírem, Číňani ho používají, takže je k dostání všude.
Z obtížného hmyzu jsme potkali jen úplně mrňavé kousací mušky. S dlouhými kalhotami je to v pohodě, ke krátké sukni se hodí mít lahvičku repelentu.
Vzali jsme lžíci poslední záchrany, ale nedošlo na ni, hůlky dávají všude a jí se s nimi pohodlně.
Deštník a pláštěnka (ta se řekne legračně yiyu [íü]) se dají koupit za babku v každém druhém stánku.

ZPĚT na hlavní stránku