Příjezd do Bělehradu u skupiny nejprve vyvolal pocit, že přináší dříví do lesa. Tedy v daném případě spíše balkánskou hudbu do jednoho z jejích hlavních center. Hudebníci přijeli do srbské a jugoslávské metropole v neděli a celé město bylo plné elegantně oblečených skupinek cikánů, kteří chodili s dechovými nástroji a vyhrávali balkánské pochodové rytmy. Neděle je v Srbsku dnem svateb a na oslavu je zvykem zvát si cikánské kapely. Město připomínalo nějakou folklórní přehlídku balkánské kultury. Tento dojem umocnilo zjištění, že na každém rohu stojí rošt, kde se na uhlí opékají kousky masa, ćevabčići, klobásky a jiné vegetariánské speciality. Naši hudebníci nelenili a pustili se do ochutnávky, která hrozila zvrhnout se do obžerství, kdyby skupinu nezachránila zpěvačka, která v tu dobu držela dietu a nenajedené hudebníky od jídla odtrhla.

Bělehraďané vyjádřili svou vděčnost západním mocnostem děkovnými nápisy na zdech kulturních středisek. Kvůli nadměrnému počtu obscenit však na tomto místě nemůžeme uvést jejich překlad.

Dá se říci, že mírně omšelá dvoumiliónová metropole udělala na skupinu příznivý dojem. Zbytky téměř imperiální jugoslávské slávy kombinované se současnou balkánskou omšelostí na členy kapely zapůsobily. Marně se však pokoušeli dobít do bývalé Titovy vily, kde je pohřben legendární jugoslávský vůdce. Další povinnou zastávkou na pouti dunajskou metropolí je vilová čtvrť Voždovac, kde bydlí G. Bregović, ztemnělá okna jehož vily pozovali po nocích naši čeští muzikanti, upíjejíce přitom z lahve laciného vína. Když ani po desáté noci mistr nevyšel, aby svým fanouškům zamával, rozhodli se umělci spláchnout své zklamání ve známé bohémské čtvrti Skadarlija. Mezinárodní sankce uvržené na Srbsko mají tu výhodu, že tato ulice plná malířů a hospůdek není už asi deset let přeplněná západními turisty, všude slyšíte libozvučnou srbštinu a podstatně se tu snížili ceny. Tedy není tu sice lacino, ale na turistickou atrakci tu není ani příliš draho. Tedy, vřele doporučujeme. Co naopak nedoporučujeme, je sezení na čerstvém, nezakouřeném vzduchu (naštěstí ho v Bělehradě není právě mnoho). Místní komáři jsou totiž nejzákeřnější ze všech příslušníků tohoto ssavého hmyzího druhu. Své kousnutí a následné vysátí umisťují přímo na žílu, čímž svému zákazníkovi způsobují úporné svědění. Nu, kdo umí, umí.

Toto je Bělehrad

Bělehrad je však především město příjemných kaváren, kde večer snad sedí veškeré obyvatelstvo města, a také hrdých a dobře oblékaných Srbek, které se rády usazují v kavárnách, aby si se svými neméně dobře oblečenými přítelkyněmi sdělily novinky ze života země po poslední válce. Přijemné kavárny jsou v Bělehradě snad všude, chcete-li doporučit něco snobštějšího, bylo by to například Kafé Underground naproti turecké pevnosti Kalemegdan.

Dostal zásah

Snad jen ještě jedno poslední doporučení: co se týče MHD, platí opačné doporučení než v Praze. Nejezděte tramvajemi (ačkoli se jedná o skvosty české výroby), protože jejich příjezd bývá spíše dílem náhodné shody okolností než pravidla, a jeďte raději taxíkem. Jsou levnější než noc strávená na tramvajovém ostrůvku hrozící okradením. Tento fakt uznal i kytarista skupiny J. Žemlička, jinak fanatický tramvajář, a toto své stanovisko také stvrdil podpisem pod policejní protokol. Jesliže však náhodou na tramvaj narazíte, přece do ní zkuste nastoupit. Může vás čekat příjemné překvapení v podobě průvodčího, který vám bude za zakoupení jízdenky vděčně děkovat, protože všichni ostatní cestující mu nedávají nic a ještě mu zle vynadají.

Za krále Petra a za vlast!

Některé z jugoslávských mostů dnes nestojí