Město Astrachaň střeží ústí největší evropské řeky Volhy do největšího světového jezera, Kaspického moře. Řeka Volha za Astrachaní vlastně končí, rozlévá se do desítek ramen, která jsou propojena bažinami, v nichž sídlí vzácné druhy ptáků a kvete vzácné rostlinstvo, v čele se světoznámým lotosem. Nedoporučujeme vám přijíždět bez základního loveckého vybavení, byli byste ochuzeni o svéráz ruského lovu.

Bělokamenný kreml se mohutně tyčí se nad největší řekou Evropy.

Budete-li v Astrachani a zatoužíte-li uvidět Kaspické moře, připravte si značný finanční obnos na zaplacení člunu, který vás tam zaveze. Jinak moře ani neuvidíte, protože je jiným druhem dopravy prakticky nedosažitelné. Zato si však můžete v Astrachani pořídit velice levný kaviár, Astrachaň je považována za hlavní město černého kaviáru. A je také hlavním městem černého obchodu s černým kaviárem. Bohužel jí v tom však konkurují ostatní postsovětské země, které se snaží kaviáronosné ryby přilákat do svých řek a poškodit tak zájmy ruských obchodníků. Dá se říci, že se jim to ke škodě ruských pašeráků často daří. Když se nasytíte řeky, bažin i moře, můžete pro změnu vyrazit do stepi, která obklopuje město ze všech stran. Malá procházka stepí, pověstnou svou členitostí, vás - pokud neusnete - přiměje k tomu, že libovolnou větší bylinu začnete považovat za strom a významný orientační bod. Obzvláště impresivní je pak projíždět stepí v zimě za mírné mlhy. Obzor vám s fádní bílou krajinou splyne do té míry, že máte pocit jízdy v rozlitém mléce. K zoologickým zvláštnostem Astrachani patří i velké množství toulavých psů a koček, kteří jsou všudypřítomní. V létě místní faunu doplňuje hojnost komárů.

Jedna z úpravných uliček města.Pojedete-li do Astrachaně v létě, nezapomeňte si repelent, a zimě si vezměte deštník. Zimy jsou tu spíše deštivé.

Krom krás přírodních město oplývá i kulturními památkami, vlastní rozsáhlý bělokamenný kreml, pravoslavné chrámy, řadu mešit, starověreckých "cerkvušek" i synagogu. Obyvatelé jsou různorodí, najdeme tu kromě Rusů početné komunity Tatarů, Arménů, Kalmyků, Židů i všelikých osob kavkazské národnosti. Z urbanistického hlediska je Astrachaň mezi ruskými městy světlou výjimkou, její centrum je rozsáhlé, je tvořeno až podezřele normálními ulicemi, na rozích domů jsou otevřené obchůdky, občas narazíte i na dobrou a levnou restauraci, o čemž si na příklad v Moskvě můžete nechat jen zdát. Dá se říci, že Ahmed tu skutečně hlad neměl. Dobrou kulinární úroveň města dotvrzuje i skučnost, že se tu narodil básník Velemir Chlebnikov. Doporučujeme navštívit též tatarskou čtvrť s jejím téměř balkánským koloritem a zvláště pak veleslavný Tatar bazar, jehož návštěva je zajímavou reflexí východního pojetí hygieny a pořádku.

Dům, v němž v Astrachani bydleli členové Ahmeda. Čistotu a útulnost jeho interiéru podtrhovala dobře vybavená zkušebna ve sklepě.

Nebyla by to skupina Ahmed má hlad, aby své milé fanoušky neinformovala o stavu místního nádraží. To skutečně stojí za pozornost: jeho část je chráněnou kulturní památkou tzv. pseudoruského stylu počátku XX. století, a tuto starou část vkusně doplňuje kdysi nová sovětská přístavba, která bezesporu splňuje požadavky pracujících na kulturní cestování. Vlastní nádražní hala je pak plná cestujících ze střední Asie, pro které je Astrachaň přestupní stanicí do centrálního Ruska. Mnozí z nich tráví na nádraží celé týdny, a proto vás po několika okamžicích strávených na nádraží ani nenapadne pochybovat, že Astrachaň je vskutku bránou do Asie.

Rodná chaloupka Velemira Chlebnikova, jehož pekařské výrobky byly proslaveny po celém jižním Rusku. Podnikatel, který se zabýval i literaturou, je vzdáleným příbuzným kytaristy Jana Žemličky.

V kuchyni nad hlavním vchodem uplácal malý Velík svoji první žemličku