Naprostá většina neruských turistů navštěvuje oblast s průvodcem, a to jednou z následujících tras: 1. vrtulníkem do base campu pod Chan-Tengri, tam chvíli koukají a zase letí zpátky; 2. to samé, ale pěšky, což je jedním směrem možná zábava ale druhým směrem určitě velká nuda; 3. něco jako my. Protože Rusové sem chodí jen za těžkými výstupy a pohybu údolím Inylčeku se vyhýbají (pro jeho nezajímavost ze sportovního hlediska), informace se hledají těžko.
Mapy: hřebenovka, topografická (1:100000) 11-44-051, 52, 63, 64, 65 (event. K-44-xxx)
Projitá trasa
1. soutok řek Sarydžaz a Ottuk - údolí Sarydžazu (cca 2/3 cesty na Ečkili-Taš)
2. - zastava Ečkili-Taš - údolí řeky Ťuz
3. - poslední plošinky pod sedlem Ťuz
4. - sedlo Ťuz (4000, 1A) - kopce nad sedlem (4200, 4250) - uročiště Čontaš
5. - údolí Inylček (cca 2/3 cesty k polaně Mercbachera)
6. - polana Mercbachera, radiálně k ledovci Šokalského
7. radiálně na Mercbacherovy jezírka
8. - pod jazyk ledovce Inylček
9. - At-Džajloo
10. (pršelo)
Denně jsme chodili 8-10 hodin (včetně přestávek), dny 6,7,9 byly kratší.
Ečkili-Taš je pohraniční zástava, pohraničníci odtud hlídají celou oblast severně od Inylčeku. Obvykle se k ní dá dojet autem, ale začátkem července se sesunul kousek nad Ottukem svah a tak zatím projely sotva džípy. Nevadí, údolí rozhodně stojí za to projít pěšky.
Do pohraniční zóny (= kamkoliv za zástavu) je potřeba propusk, což je papír se sedmi razítky a pěti podpisy, z čehož je vidět, že jej za nás musí někdo vyřídit, pokud nechceme trávit v Karakolu 14 dní. Zařídil nám ho za 19 dolarů na člověka Chanin, viz sekce Obecné rady. Bez něj se do zóny nedá: nejenže zástavy stojí tak, aby je nešlo obejít, ale navíc kontrolují i hlídky uvnitř zóny.
Na zástavě je most přes Sarydžaz (řeka naprosto nebroditelná), dál se jde podle řeky Ťuz až skoro na stejnojmenné sedlo. Celou dobu vede cestička. Při výstupu se zdá, že poslední možnost noclehu pod sedlem je na horním konci luk na pláňce u takového nepřehlédnutelného obřího šutru. Nahoru se pak zvedá asi 150m vysoký suťový výšvih. Není to ale pravda, nahoře je bažinatá pláň, na jejímž břehu jsou pěkné suché rovné stojánky. To je skutečně poslední možnost, do sedla chybí výškových 200m. Teoreticky lze spát i na sedle, ale tam může být málo vody (teď tam tál sníh a pít by to šlo).
Na sedlo Ťuz vede z obou stran pěšina, jasný n/k. Klasifikace 1B zřejmě pochází z dob, kdy tam byl ledovec, což nemuselo být tak dávno. Nad sedlem (4000) jsou dvě hory, severní má 4250 a je z ní o trochu hezčí výhled, ale za výstup stojí i jižní 4200. Z obou je vidět Pik Pobědy (7200), odevšad je vidět Pik Nansena (5800, přímo naproti přes 1300 metrů hlubokou jámu). Jeden z nejkrásnějších výhledů co sem kdy viděl.
Sestup je snadný. Dole se nocuje tam, kde je na mapě napsáno "uročiště Čontaš" - je tam (jediný) potůček s čistou vodou a obří šutr popsaný nápisy. K jazyku ledovce chybí asi 2 km. Řeka dnes vytéká jinde než na mapě, z obrovské ledové jeskyně kousek od severního okraje. Přes řeku se dá dostat jen po ledovci.
Samotný ledovec vypadá asi takhle nebo takhle.
Technicky je pochod nenáročný, ale fyzicky nesmírně - pořád nahoru, dolů, obcházet jámy a ledové útesy...
Je potřeba jít mimo ledovec kdykoliv to jde.
Naštěstí je vyšlapaná dobrá cesta po jižním břehu mezi prvním velkým bočním přítokem a ledovcem Šokalského
(=nejvýchodnější bod naší trasy). Jít
se dá i kus před tím přítokem, ale je tam hodně strží, kde cestu vzala voda - viz
mapka.
(Ta jižní varianta je správně, i při cestě nahoru jsem měli vylézt co nejdřív na jižní morénu a ne se hrabat
tak dlouho po ledovci. Na mapě chybí zelený čtvereček (=nocležiště) někde kolem prostředního přítoku - cesta
nahoru na Mercbachera se dá ujít za jeden den jenom v případě velmi dobré kondice!)
Jak to vypadá za Šokalského ledovcem dál na východ nevím, ale myslím, že tam žádna cesta nebude - už od
Mercbachera k Šokalskému se cesta místy ztrácí. Slyšel jsem, že nejpozději na úrovni přítoku Zvězdočka je ledovec čistší
a cesta po něm technicky náročnější (je nutné se jistit).
Polana Mercbachera (= zelený čtvereček na mapě v místě větvení Inylčeku) je velká louka, kam se vejde spousta stanů, budka tak pro 4 lidi a heliport. Je to oblíbené a pohodlné nocležiště. Dá se odtud vyrazit přes ledovec k jezírkům Mercbachera, jednomu z největších divů v oblasti. Jezírka se sama periodicky napouštějí a vypouštějí, plavou po nich kry, resp. na suchém dně sedí obrovské ledové balvany, podle toho, jak to zrovna je. Cesta přes jezírka je prakticky nemožná, nebo alepsoň extrémně náročná, se spoustou lezení v nestabilním ledu. Turisti jako my se dostanou zhruba na půl kilometru od jižního z nich. Nejhezčí výhled jsme našli z morény na severním břehu v ohybu soutoku - opět viz mapka. Cesta přes ledovec k jezírkům je celkem v pohodě, je to obrovské ledové bludiště se spoustou propastí a krásných ledových útesů, mezi kterými je třeba kličkovat. Je to výlet minimálně napůl dne.
Vybavení: když bude hezké počasí, nepotřebujete s sebou prakticky nic. Ledovec je odkrytý, přesněji zasypaný kamením, trhliny jsou vidět. Kdyby ale napadl sníh (což se může stát kdykoliv), tak to začne být životu nebezpečné a bez lan atd. se člověk nehne. (Kritická část je mezi jazykem ledovce a prvním přítokem, jinak se jde po cestě.)
Sestup z ledovce na jižní břeh je trochu chaotický, ale v zásadě platí držet co nejblíže moréně (která je neschůdná). Dříve tudy vytékala řeka z ledovce a všechno bylo složitější, teď je to v pohodě. (Dnes řeka vytéka na severní straně jazyka.) To se ale může kdykoliv změnit a nechtěl bych být u toho. Od jazyka ledovce je to asi půl až jeden den pochodu k řece At-Džajloo, převážně po pláních. Je trochu problém s pitnou vodou, většina potoků je kalná.
Přes řeku At-Džajloo se lze dostat dvěma způsoby. Buď člověk zaplatí místnímu pastevci nehorázné peníze za přepravu na koni, nebo se vydá (jako my) jižně, kde je asi po 2km most. K němu není úplně snadné se dostat - rokle je neprůchozí, je tedy potřeba vylézt 100-200 výškových metrů nahoru na stráň nad útesy, pak sejít k mostu a pak to samé na druhé straně. Kousek od soutoku At-Džajloo - Inylček je alplágr, u kterého končí silnice (sjízdná džípem nebo náklaďákem). Na půli cesty do vsi jménem Inylček je pohraniční zástava Majdaadyr, kde kontrolují propusk.
