Kyrgyzstán je civilizovaná země, asi jako Rusko. Trochu chudší, zato však o dost méně byrokratická. Ostatní věci tam (ne)fungují zhruba podobně.
Kyrgyzové se zdají být spolehliví. Když řidič slíbí, že vás bude čekat v X hodin s autem před barákem, tak tam nejspíš bude minimálně 10 minut předem nervózně přešlapovat (aspoň tak vždycky bylo). Smlouvání, jako všude v Asii, existuje, ale je mnohem mírnější než v jižních zemích. Dohodnutá cena platí, ale občas se snaží získat další peníze za různé předem přesně nespecifikované služby - je proto dobré předem dohodnout plán co nejpřesněji.
Ceny jsou o něco menší než u nás: místní jídlo (chleba, trhy, ...) je tak za polovic, dovozové srovnatelné, lokální doprava prakticky zadarmo (autobus v Biškeku stojí 5 som), dálková srovnatelná (1-2 som za km), benzín levný (za polovic), ubytování taky poměrně (mimo Biškek lze bez problémů najít ubytování v soukromí za 100-200 som na člověka), hospody jsou levné a VYNIKAJÍCÍ - za 100 som se dá pořídit slušná žranice, a to dost kdekoliv. Pivo mají levné, ale nic moc: místní Arpa je poživatelná, kazašské nebo ruské je dražší a někdy i horší. Většinou stejně není na výběr.
Na hlavních tazích fungují maršrutky (řádově 0.5-1 Kč/km, jak kde), taxiky (za skoro stejnou cenu, pokud je plné auto = 4 místa) a občas i autobusy (tak za polovic, i méně). Autobusy jsou znatelně pomalejší než maršrutky, a ty než taxiky. Taxik je všechno, co má kola. Platí se za obsazené místo, zavazadlový prostor většinou není; ukázalo se, že 10 lidí s batohama zabere přesně celou 14místnou maršrutku, až po střechu.
Auto se dá zpravidla pronajmout za cenu rovnou počtu sedadel krát obvyklá cena, resp. za cenu o něco vyšší než průměrnou do míst, kam jinak nic nejede. Za špatnou silnici se platí víc. Jsou silnice, kde nic jiného než terénní auta nebo velké náklaďáky neprojede - jako např. ta z Karakolu přes hory na jih ve chvíli, kdy trochu zaprší nebo zasněží, což může nastat kdykoliv (např. 9.7.2007). Kyrgyzové se řídí heslem "moje auto tudy projede". Kyrgyzové jsou veskrze optimisti a mají dost času.
Železniční nadšenci by ještě mohli vznést dotaz na jedinou kyrgyzskou trať. Tedy: není pravda, že provoz na trati Biškek-Balykčy byl zrušen (jak píše např. Lonely Planet)! Jezdí tam jeden pár vlaků denně, nahoru brzo ráno, dolů nějak odpoledne; trvá to pár hodin, což je asi 3x dýl než autobus. Trať se zdá být z technického hlediska velmi zajímavá, tedy aspoň ta část, která vede Čujskou soutěskou. Kromě toho jezdí pár lokálních vlaků z Biškeku na obě strany po té nížině a snad 1-2x týdně jezdí vlak přes celý Kazachstán až do Astrachaně a občas snad až do Moskvy. Železniční spojení s Alma-Atou bylo zrovna zrušeno.
Informace pro pohyb v horách jsme čerpali z ruských otčetů. Jiná informace víceméně neexistuje, v angličtině nebo češtině je na internetu minimum užitečných informací. Otčety fungují tak, že skoro každá ruská výprava sepíše zprávu o svém pochodu a uloží ji v horším případě do klubové knihovny a v lepším případě na web. Na rozdíl od většiny českých cestopisů, kde se dozvíme, že v 14:43 jsme potkali domorodce s kozou, a k večeři jsme měli špagety s kečupem, se z ruských otčetů dozvíme především kudy lze přelézt obtížná sedla, co je na to potřeba za vybavení a jak dlouho to trvá (a taky kolik kilo špaget a kečupu s sebou táhli).
Otčety se nejlíp hledají na googlu s klíčovými slovy otčet, pochod, a názvem pohoří nebo sedla, které hledáte (pochopitelně v azbuce). Taky lze zkusit štěstí v některé z knihoven: Mountain.ru, Turizm, Skitalec, lib.ru a další. Pro zajímavost, k naší cestě jsem probral zhruba 30 otčetů.
Jiných možností znám málo. Viděl jsem asi 2 špatné horské průvodce v angličtině. Horolezci mohou použít nové lezecké průvodce po Ala-Arče a Inylčeku (made in Kyrgyzstan, ale pěkně), viz závěr sekce o Biškeku. Domorodci, jako všude na světě, nemají ponětí o tom, co kde v horách je, přestože vehementně tvrdí pravý opak. (Výjimkou se zdají být horští vůdci a alpinisti.)
Do pohraniční zóny je potřeba propusk, což je papír se sedmi razítky a pěti podpisy, z čehož je vidět, že jej za nás musí někdo vyřídit, pokud nechceme trávit v Karakolu 14 dní. Zařídil nám ho za ne úplně drobný obolus Chanin (viz níže).
Do národního parku v údolí Karakol se platí vstupné. Vybírá ho jégr, který po tom údolí pobíhá s flintou a hromadou dokumentů, které dokazují, že si nevymýšlí. Platí se něco jako 500 som na člověka za celou dobu a ještě asi 200 som za stan a noc, nebo tak něco, dostali jsme na to stvrzenku. Národní park je vymezen dost přesně tím údolím, tj. o údolí vedle už je to zadarmo. Při noclehu v alplágru se jégrovi neplatí (nýbrž ta samá částka se odevzdá správci, viz níže).
Do zapovědniků se smí jen se speciálním propuskem, což taky stojí peníze. V Karakolské oblasti je nový zapovědnik sněžného barsa, který zahrnuje celý hřbet Ak-Šijrak a část údolí řeky Saryčat na jižní straně Těrskeje. Naštěstí jsme tam nebyli, ale Chanin tenhle propusk umí zařídit taky (viz níže).
Na západním okraji hřbetu Ak-Šijrak na řece Kumtor vznikly nedávno obří zlaté doly, na jejichž území je vstup přísně zakázán. Už stihli zlikvidovat několik kopců a obsadili např. jazyk ledovce Petrova (na ledovec se tedy v principu smí, ale ne tudy). Propusk není možné získat nijak. Velmi doporučuji podívat se na to místo na GoogleEarth, je to drsný. Zde je hrubý obrys hranic naleziště (vpravo nahoře je řeka Saryčat, doleva odtéká Kumtor):
Čísla listů, které se vztahují k naší cestě (místo čísla 11 může být písmeno K):
V Biškeku nám Chanin doporučil ubytování v internátě, viz sekce o Biškeku. V Karakolu vlastní barák, který se chystá zrekonstruovat, ale přespat tam lze, byť v dosti polních podmínkách. Na trasu Biškek-Karakol nám dohodil maršrutku (s minimální provizí), která nás odvezla od baráku k baráku. Vlastní vachtu, což je veliký náklaďák pro zhruba 15 lidí, který projede skoro všude, malý terénní GAZ, který projede skoro všude, několik pucfleků, který to uměj řídit, a řadu kontaktů. Taky vlastní alplágr v dolině pod pikem Karakol. Je schopen dodat i horské průvodce a nosiče a zřejmě i cokoliv jiného. Ví toho o horách hodně a jeho informace se zdají být spolehlivé (na rozdíl od většiny ostatních domorodců). Orientační ceny (2007):
Co se týče obtížnosti: na Těrskeji lze udělat trasa v zásadě libovolné obtížnosti, od chození po (víceméně) cestách, až po náročné horolezecké výstupy. Nejvíc toho Těrskej nabízí při obtížnostech 2A-2B, pak lze přejít hlavní hřeben a vidět to nejlepší. My jsme chodili max. 1B, což je asi tak nejvíc co lze dělat s minimem zkušeností a vybavení (mačky, cepíny, jištění na ledovci, ale žádné lezení). Trasa byla pěkná a celkem logická, ale na/za hlavní hřbet jsme se nedostali. Oblast Inylčeku nabízí menší variabilitu. Pokud se výprava omezí na údolí, to nejlepší neuvidí (jako my). Jakékoliv přechody hřbetů v centrální části jsou nejméně 3A, tj. seriózní horolezecký výstup. Horní hranice obtížnosti je neomezená, nejslavnější výstupy v oblasti jsou Chan-Tengri a sedmitisícovka Pik Pobedy.
Na východě Kyrgyzstánu jsou i další pěkná pohoří. Hodně se jezdí do těch hor co jsou mezi Issyk-kulem a Alma-atou, ale spíš z kazašské strany. Jedno z nejhezčích pohoří je Ak-Šijrak, ale ten je extrémně nedostupný (viz též sekce o nalezišti Kumtor). Dosud neobjevená místa zřejmě skrývá řada hřbetů od Těrskeje na západ (směrem k Narynu) - přestože mají kolem 5000 metrů, ani mezi ruskými turisty se o nich mnoho neví.
