Západní hranici Sibiře tvoří Ural
Obrovské území Sibiře ze západu a severu přirozeně ohraničuje Uralský hřbete a Severní ledový oceán, na východě je omezené tichooceánským rozvodím a na jihu hraničí se střední Asií. Rusové Sibiř začali poznávat od poloviny šestnáctého století, počátek skutečného dobývání Sibiře se datuje teprve rokem 1581, kdy překročil Ural kozácký ataman Jermak. V polovině sedmnáctého století už po celé Sibiři existovala síť správních center a zimovišť, takzvaných ostrogů, v nichž se soustřeďoval výběr jasaku, daně od místního obyvatelstva. Pro otázky Sibiře byl už v roce 1637 založen samostatný prikaz, sibiřská eparchie se sídlem v Tobolsku vznikla ještě o sedmnáct let dříve.
Při svém postupu na východ používali Rusové tři cesty. Nejsevernější byla námořní cesta vedoucí z Archangelsku do Mangazeje (zal. 1601) v ústí řeky Taz, ostrogu, který s uzavřením této cesty ztratil svůj význam a později zcela zanikl. Jižnější trasa překonávala Ural a končila na dolním toku Obu v Obdorsku (dnešní Salechard, zal. 1595) a Berezovu (zal. 1593). Nejpoužívanější byla jižní cesta, na jejímž konci vznikly ostrogy Věrchoturský (zal. 1598), Tjumeňský (zal. 1586), Tobolský (zal. 1587) a Tarský (zal. 1594). Postupně vznikaly další ostrogy, z nichž mnohé se později změnily ve významná města (Krasnyj Jar, Tomsk, Irkutsk či Jakutsk), mnohé svůj význam naopak ztrácely (Něrčinsk, Pelym).
Ostrogy, přestože byly často městy nazývány, alespoň ve svých počátcích zdaleka stálá města nepřipomínaly, plnily především funkci zimovišť a obranných pevností. Jejich obyvatelstvo tvořili hlavně vojáci, kupci a carští úředníci, ačkoli od začátků ruské kolonizace Sibiře se na východ vydávalo i rolnictvo.
Záhy po hospodářském a vojenském ovládnutí sibiřských národů začalo docházet i ke kulturním střetům původního a nově příchozího obyvatelstva. Spíše na národy uctívající přírodní kulty (Osťaci-Chantové, Vogulové-Mansové, Samojedi- Něnci, Jakuti) než na sibiřské muslimy (Sibiřští Tataři) či budhisty (Burjati) byla zaměřena evangelizační snaha pravoslavné církve, již brzdil především nedostatek duchovenstva. Ještě roku 1731 se na území Irkutské eparchie pokrývající kromě Sibiře i území Dálného východu a Aljašky nacházelo pouhých 73 pravoslavných chrámů, 6 mužských klášterů a jen jediný (irkutský) klášter ženský, přitom ne v každém z kostelů se konaly pravidelné bohoslužby.
Mnohem významnější než nepříliš úspěšný pokus o christianizaci sibiřských národů měl kulturní vliv ruských přistěhovalců v běžném životě, to, že se místní národy seznamovaly s dosud neznámými dovednostmi, znalostmi. Především Rusové seznámili místní obyvatelstvo s vodkou.
Neobyčejně důležitou roli hráli v kulturní historii Sibiře vyhnanci i ti, kteří se na Sibiři snažili alespoň zčásti skrýt před pronásledováním, ať už šlo o děkabristy a účastníky Polského povstání na jedné straně či o celé starověrecké sekty na straně druhé.
Teprve výstavbou Transsibiřské magistrály došlo k pevnému připojení dříve takřka nedostupných oblastí Ruského impéria (ještě koncem osmnáctého století cesta na nejvýchodnější okraje říše trvala spíše roky než měsíce) a Sibiř tak mohla začít hrát novou politickou roli.